Jedeme domů!

Všímám si automatu na prodej pamětních medailí a fotím ho.
V hrací místnosti probíhá úklid, opuštění lvi na sebe hledí.

Ve vlaku do Helsinek na mě při ruské celní kontrole dýchne dech minulosti. Úřednice se mě ptá, které je moje zavazadlo, ukazuji jí batoh. Chce vědět, co je uvnitř, říkám, že laundry. Chce to vidět, na vrchu mám v igelitce zabalenou knížku o Osvětimi, zalistuje si v ní a znovu se ptá, jestli tam nemám nic dalšího kromě prádla. Říkám, že nevím, že mám jen věci osobní potřeby. Kupodivu dá pokoj. Pak si uvědomuji, že mám v batohu notebook. Škoda, že nepátrala dál, mohlo to být zábavné.
Finská celní kontrola vypadá značně odlišně, pochopitelně. Úředník pomalu prochází a pohledem přejíždí zavazadla ve vozu a nikoho se na nic neptá.
Mimochodem, v zavazadlovém prostoru mám kufr, ten bába vidět nechtěla.

Navečer navštěvujeme Sinikku a Mattiho Siivolovi.